Vloni při jednom z obvyklých podzimních průzkumů polí jsem objevil indicie, ze kterých jsem se málem pos.al. Bylo tam všechno, co má být, a hlavně úlomky záhněd dost slibovaly. Tmavé, čisté a lesklé. Uložil jsem si GPS a pokračoval dál.

Na druhém konci pole jsem uviděl chlapíka, který se tvářil jako majitel pole. Opravdu byl a naštěstí spřátelený sedlák, což je na Bobrůvce výhra v loterii. Bohužel mi řekl, že ještě ten den zaseje, ale příští rok, když nebudu zlobit, si můžu kopnout.

Rozplavený jíl ze zvětralé dutiny se zbytky albitu a krystaly turmalínu

Hypoparalelní krystal turmalínu cca 7 cm dlouhý

Na konec tmavého turmalínu orientovaně narůstá mladší vláknitá generace

Letos jsem se nemohl dočkat, až sklidí, tak jsem tomu místu věřil. Po sklizení kukuřice, sám majitel nevěděl, kdy bude orat, ale souhlas dal. Raději jsem domluvil bagr a spolu se Zdenkem a Zbyňkem jsme vyrazili.

Až později jsme si mohli gratulovat k tomu rozhodnutí. Horní část žíly byla spíš až 2 m hluboký rozsyp, ze kterého jsme ze zatvrdlého jílu separovali skoryly a x muskovitu od drobných nekrystalovaných živců a úlomků křemene. Krystalovaný křemen skoro chyběl, záhnědy se v této pasáži našly pouze 3 větší (max. 16 cm) a pár menších. Xx živce také jen minimálně a malé vzorky. Většina zvětralin byla jen pegmatitová drť s hlínou a jílem, skoryly s menším množstvím albitu a několika záhnědami byly ve vrstvě červeného jílu v hloubce cca 60-70 cm. Téměř jistě šlo o zvětralou a rozplavenou dutinu, která však naštěstí zůstala téměř přímo nad pegmatitem.

Drúza albitu (cca 25 cm) se slídou, korodovaným draselným živcem a vícegenerační záhnědou

V hloubce asi 2 m končilo rozvětralé eluvium, žíla pokračovala do blokové zóny o mocnosti cca 60-70 cm, ale bez jakékoli známky po dutince, kromě občasných shluků slídy. Žíla šla směrem SSZ-JJV s úklonem asi 75° k SV. Všechno pečlivě dokumentoval a fotil Zbyněk. Pokračovali jsme do hloubky a furt nic. Pomalu jsme začínali propadat panice, když se asi v hloubce 3 m začaly objevovat náznaky tolik vytoužené dutiny.

Drúza muskovitu (cca 18 cm) z okraje dutiny

Postupným odkrýváním jsme brzy zjistili, že velkou část dutiny překrývá obrovský „spečenec“ ruly, přecházející do pegmatitu. Abychom dutinu odkryli, musel bezpodmínečně pryč. Po 4-hodinovém obkopávání jsme s ním ani nepohli a čas nás neúprosně honil. Přestože hrozilo, že v dutině něco rozlomíme, dostal jsem svolení k destrukci. Horní část bloku se překvapivě lehce odlomila a cesta byla volná. Následovalo jen opatrné vytahování vzorků z jílu a radostné křepčení tří šutráckých bláznů.

Záhnědy – vlevo lesklá záhněda cca 16 cm vysoká, vpravo záhněda porostlá sekundárním křemenem s bílými inkluzemi vysoká 9 cm

V této dutině až na malé výjimky chyběly turmalíny, vyvažovaly to však překrásné drůzy albitu o hraně až 11 cm, s narostlými xx muskovity stejné velikosti, korodovanými draselňáky a záhnědami až do 28 cm. Některé byly hypoparalerní, po vyčištění lesklé, jiné převážně monokrystaly či srůsty, až třígenerační. Nejmladší generaci tvořily droboučké, lesklé xx většinou pokrývající vrcholy krystalů. Druhá generace bohužel kazí estetický dojem. Při růstu nabrala veškeré „svinstvo“, co se nabrat dá, takže vidíme vrostlé vrstvy světlého jílu, oxidy i z povrchu neodstranitelné směsi živce, křemene a slídy.

Autor článku právě vytahuje záhnědu z dutiny

Paradoxem je, že někde vrostlice jílu vytváří jakési žíhání a některé záhnědy tím ozvláštňuje a zkrášluje. Nejstarší generace je většinou matná, poměrně často narostlá na xx albitu.
Turmalíny z horní části dosahují až 7 cm, jsou většinou volné hojně s drobnými nárůsty x albitu. Ukončení většinou hypoparalerním „tisícihranem“, málokdy lesklé. Objevily se i ukončení s někdy až ostrým 1-2 mm lemem, přecházejícím v nedokonalé, téměř jehličkovité xx. Podobné dokonalé turmalíny, někdy až vlasové, byly v Kněževsi 2002. Zde byly bohužel zase pokryté směsí muskovitu a živce.

Velká záhněda hned po vytažení z jílu

Mirošovský lom je známá lokalita amfibolitu, který se zde těží díky své pevnosti a houževnatosti hlavně pro potřeby silničářů. Mezi šutraři je známý hlavně kvůli nerostům alpské parageneze, které se zde vyskytují až na výjimky v úzkých puklinách a trhlinách, málokdy přesahujících 2 cm a většinou „zalitých“ kalcitem, ze kterých se po vyleptání dají získat zajímavé ukázky. Občas mezi ně pro zpestření zabloudí ostře ohraničená pegmatitová žilka. V dnes nejvíc těžené druhé dolní etáži, jsou hojné zóny wollastonitu a granáto-pyroxenové vhodné i k brusům.

Markazitová konkrece s krápníky markazitu až 17 cm

Nejhojnějšími minerály jsou zde všudypřítomný klinochlor v podobě kuliček až do 1 cm a amfibol – aktinolit od vlasových až po masivní krystaly. Sběrateli nejoblíbenějšími minerály Mirošova jsou asi zdejší krystaly epidotů, titanitů, pyritů, axinitů a jiných. Axinity až 3 cm x, pocházely z dnes již odtěžené partie skarnu. Pyrity se silným leskem, se nachází jak v kubické formě tak i zde méně běžné oktaedry. Většina je limitována šířkou pukliny ale našel jsem zde kostku o hraně 3,5 cm, bohužel potlačenou do 1 cm tloušťky. Titanity z horní části lomu často přesahovaly 2 cm, ve spodních partiích jsou většinou do 1 cm. Epidoty se pro svou křehkost a tvrdost okolního materiálu málokdy dochovají ukončené, často jsou rostlé z jedné strany pukliny do druhé. Viděl jsem 8 cm dlouhý x epidotu v absolutně nedobytném materiálu, když jsem za pár dní přišel aspoň si ho vyfotit, už ho nějaký „takysběratel“ stačil rozmlátit na tisíc kousků.

Makro snímek melanteritu, šířka záběru 5,3 mm

Poslední velká dutina v Mirošově byla někdy začátkem 80tých let minulého století, v křemenné žíle, dle ústního sdělení zcela odstřelená obsahovala mj. i krystaly křišťálu nad 10cm s inkluzemi aktinolitu, vynikajícím sběratelským a hlavně šperkařským materiálem. Jaké však bylo naše překvapení letos začátkem května.

Velká ukázka konkrece s krápníky markazitu (42 cm)

Po jednom z odstřelů se objevily konkrece markazitů v takovém množství a velikosti, že zcela odstřelená dutina musela být obrovská. Snad až půlmetrové a 10kg zcela unikátní konkrece v šedivé písečné výplni, se vyskytovaly hlavně ve formě krápníků, méně lebníků, a z klasické zlatavé barvy přes šedou přecházely až do černé. Krápníky jsou od jehličkových až po masivní do 2 cm. Ve vlhčích pasážích je hojně doprovázel melanterit, který se však rychle rozpadal. Menší nález markazitů v Mirošově byl již v 90tých letech ale s letošním se ani velikostí ani hlavně kvalitou vzorků, nedá srovnat. Zdá se, že markazity, alespoň většina z nich je dost pevná a po pečlivém vyčištění a vysušení ani nebudou potřebovat zvláštní konzervaci. (Toto samozřejmě až po vyřazení 75% odebraných vzorků.)

Na závěr ještě připomenutí nahlásit se u vedoucího lomu, většinou s tím problémy nebývají.