V roce 2007 jsme s kámošem otevřeli Pikárecký pegmatit který jsem si soukromě nazval „Rožek“.  Mocná žíla už několikrát odolala našim ručním pokusům o dobytí, já jsem tam dělal sondy v nadějném materiálu ale bez známek dutiny, Zdenál dokonce s bagrem. Živcová žíla obrovská ale bez dutin.   Virgule mi furt říkala že tam něco je, ale věř jí když neřekne hloubku. Mrcha! Pozdě na podzim Zdenál přemluvil sedláka Laďu a vyrazili jsme.

Za celý den opatrného zmáhání velké žíly bagrem, jsme narazili na jednu menší dutinu se třemi velkými a hromádkou menších záhněd. Po turmalínu ani známka. Ale žíla pořád zdaleka nekončila. Zdenál odešel něco nutného vyřídit, už se stmívalo a najednou se pod bagrem začernalo. STOP! Zařval jsem na bagristu. Byl to sice jen zvětralý rozpadený skoryl ale byla ho taková síla, že jsem si hned vzpomněl na klasický šutrařský citát: Kde je instant musí být i turmalín.

Kousek dál jsem v tom šeru uviděl jakýsi tmavý pařez. Byla už tma, tak jsem nechal inkriminovaná místa zasypat a parťákovi nesl dobrou zprávu. Ještě není konec. Jen ten pařez mi vrtal hlavou. Odkud se vzal v třímetrové hloubce? Kravina, že?

Ráno jsme začali opatrně „pařez“ obkopávat. Že to pařez nebyl, bylo jasné už předtím. Obří skoryl o průměru asi 20cm ale tak zvětralý, že se rozpadal pod rukama. Ale otevíral velkou a krásnou dutinu. Bagristu jsme poslali domů,  ať čeká na telefonu na zahrnutí, protože teď teprve začínala ta pravá šutrařina.  Opatrně jsme ručně rozebírali dutinu a nestačili jsme se divit. Krystalovaný   živec se skoro vůbec nedochoval, což je při takové mocnosti žíly neuvěřitelné. Záhněd nad 20cm bylo asi 10 a spousta menších. Většinou byly odtržené od živce a dohojené. Turmalíny byly některé narostlé na záhnědách ale většinou volné i oboustranně  ukončené. Horní část dutiny byla bohužel silně zvětralá a turmalíny odtud popraskaly nejen příčně ale i podélně.

Dalo nám měsíce práce, než jsme dohledali co patří k sobě a dali dohromady. Ale protože jsme brali i úlomky, podařil se třeba oboustranně ukončený skoryl o délce 31,5cm slepený z  11ti částí, nebo 2 podélně rostlé x spojené pouze jílem, spolu o průměru 12 cm. Ten se svou velikostí tak líbil kamarádům z Moravského Muzea v Brně, že jsem jednu polovinu letos muzeu daroval.  V dolní pasáži dutiny byly turmalíny krásné, lesklé a oboustranně ukončené, některé klasicky většinou však dohojením.

Rozebírání dutiny nám zabralo tolik času, že jsme museli přivolat jako posilu na balení moji ženu Jarku. Navíc nám koncem listopadu začalo hustě sněžit a bylo jasné, že nás nemine další den.

Třetí den jsme dobrali dutinu, přesvědčili se jestli nepokračuje a zase dali prostor k řádění bagristovi. Ještě nám našel jednu menší záhnědovou dutinku ale opět bez xx živců. Celkově tato lokalita patří určitě do TOP5 mých nálezů. Především skoryly patří k těm nejlepším co se u nás našly.

Hali

V roce 1980 jsem na burze vyměnil svůj první „klíňák“ z Hončovky.  Vůbec jsem nevěděl co to je (sbíral jsem tehdy něco přes 3 roky), ale líbil se mi. V těch letech skoro neexistovala šutrařská literatura, ale o to častěji jsme navštěvovali Moravské Muzeum, kde jsem se dověděl, že jde v podstatě o heulandit bohatý na Si. Ale v červené barvě se vyskytuje pouze na jediné lokalitě na světě – Hončově Hůrce u Příbora. Důležitá informace byla, že tento klíňák narůstá na měkkou horninu tzv. těšínit, kterou prorůstají kalcitové žilky různé síly. Kalcit se musí šetrně odleptat a výsledkem jsou pak krásné klíňáky na těšínitu.

Lokalita Hončova Hůrka byla původně lůmek na pikrit, kde se nacházely zajímavé chalcedony i acháty až do 20cm ale i pěkné baryty či stroncianity. S těmito informacemi a kámošem Šafikem jsme vyrazili na Hončovku. Po nějaké době jsme našli správné místo a pustili se do díla. Tato šutrařina byla zpočátku strašně nezáživná, protože na rozdíl od všech jiných lokalit tady nevidíš výsledek. Až při dalších návštěvách už jsme věděli, co hledáme a práce byla radostnější. Chytili jsme se kalcitové žíly a vylamovali vzorky, na kterých se po obou stranách žíly něco červenalo. Tehdy, v 80tých letech tam byly kalcitové žíly výjimečně až do 2cm, což bylo dobré, že i při komplikovanějším povrchu se daly vyleptat neporušené vzorky. Bohužel jsme i při častých návštěvách Hončovky a uchváceni klíňáky zapomínali, že lokalita dává i jiné pěkné a zajímavé šutry.

Po odpreparování přebytečného materiálu se kalcit leptá, až zůstane jen klinoptilolit na těšínitu. Leptání není žádná srandička, někdy se musí kalcit ještě odbrušovat, jindy některá místa izolovat, leptat pokud možno rovnoměrně aby vzorek byl v kyselině co nejmíň a neustále kontrolovat. I při této činnosti se dá („Vaňkovou terminologií“) zažít „šutrácký orgasmus“, když člověk vidí, jak klíňáky vylízají na světlo světa. Nebyl jsem u porodu ale asi něco podobného. Ještě neutralizovat a po vyschnutí konzervovat. Toto je nutné vzhledem k měkkosti těšínitu a delšímu času v kyselině.

Na lokalitu jsem se v 80tých letech mnohokrát vrátil a vždycky odjížděl spokojený. V r. 2010 jsem se dověděl o nově budovaném obchvatu Příbora. Vypravil jsem se tam spolu s J. Kynickým, našli jsme mj. i klíňáky ale jejich kvalita se s Hončovkou nedala srovnat. Zpráva a fota byly uveřejněny v časop. Minerál 6/2010.

Klinoptilolit jako samostatný mineralogický druh je dlouhou dobu zpochybňován. Navíc konkrétně ten z Hončovky ve své publikaci „Nejzajímavější mineralogická naleziště Moravy a Slezska“,  zpochybnil i Petr Pauliš. Mnou dodané vzorky studoval RNDr F.  Caňo z Bratislavy, který se podrobně zabýval slovenským klinoptilolitem z Kozárovic a na porovnání i mými vzorky. Ten jednoznačně prokázal správnost určení. Další mnou dodané vzorky byly určovány Rakouskými odborníky ve Vídni se stejným výsledkem. S P. Paulišem jsem o tomto mluvil a on přiznal, že měl na určení pouze vzorek s  hraničními hodnotami a dalším se nevěnoval. Předchozí odborníci však jasně prokázali, že Hončova Hůrka je jedinou lokalitou na světě s výskytem červeného klinoptilolitu.

Tento článek mi ležel pár let v šuplíku, protože jsem se dověděl že na přelomu tisíciletí se zpřísnily pravidla určování klinoptilolitu. Podle Křesiny tam jde především o přesně určený poměr draslíku a sodíku. Nechal jsem tedy udělat novou analýzu Tomášem Hofírkem, který zkoumal 4 vzorky Ramanovou spektroskopií a všechny 4 vzorky byly spolehlivě určeny jako klinoptilolit! Nyní tedy už není pochyb o tomto, světově raritním minerálu!!!

POZOR! V současnosti je lokalita Hončova hůrka součástí Geoparku Podbeskydí a byť zde není rezervace, není úplně jasné, jak současná legislativa vidí sběr minerálů. Kopání na lokalitě rozhodně nelze doporučit!

Hali

Při průzkumu tenkrát (1989) ještě činného lomu v Krásněvsi jsem po odstřelu
ve stěně dolní etáže našel zbytky s alpskou paragenezí reprezentované většinou
drobnými kuličkami chloritu či klinochloru. Hlavní kolmá puklina byla vysoká
něco přes 1 m a protínala ji další asi půlmetrová. Kraje puklin byly otevřené jen
1-2 mm, v místě styku do 15 mm. Hned jsem vytáhl kladivo, majzlíky a začal bušit
do stěny tvrdé jak kráva. Po 20ti minutách bezvýsledné snahy, jsem vyčerpán
usedl k zatím nezaslouženému cigárku a nohama vztekle rozhrnoval suť pode
mnou.

Něco se zalesklo a po ofouknutí se mezi kuličkami chloritu objevily dva
krystalky anatasu. Po pár vteřinách mi došlo, že hlavní část pukliny byla odstřelena.
Pak už to byla hračka. Asi 124krát projít půlku lomu, vyďobat všechny podezřelé
části rozstřelené pukliny, umýt v kaluži, upravit vzorky, vítězné cígo a odjezd.
A protože mi to nedalo, druhý den znova. To už jsem v lomu nebyl sám. Potkal
jsem tam kamaráda šutraře, specialistu na Bochovice, Jardu Cejpka. Naštěstí!
„Co to sbíráš? Takový hovínka? Vždyť to ani není vidět!“ Prostě pro něj krystal
pod půl metru nestojí za ohnutí. Díky za to.

Po umytí doma bylo radosti jak na „Starém Bělidle“. Asi 25 vzorků s anatasy
nejvyššího lesku, které vynikaly především na bílých plochách nedokonale
vyvinutého albitu. Spolu s nimi kuličkovité agregáty chloritu, jemnozrnný
muskovit a místy povlaky limonitu. Křemen tvořil na několika vzorcích neobvykle
zploštělé až centimetrové skoro tabulkovité xx. Několik vzorků jsem věnoval
Moravskému Muzeu, kde jsem se dověděl, že anatas z této lokality dosud
nebyl popsán. A protože lom byl hned po revoluci uzavřen a zrekultivován,
jde asi o jediný nález. Spolu s Víťou Čechem, tehdy zaměstnaným v muzeu, jsme
popsali nález ve zprávě „Anatas z Krásněvsi u Velkého Meziříčí“. Z této zprávy
pro odborné zájemce cituji: „Anatas z Krásněvsi je vyvinut v diamantově lesklých x dipyramidálního habitu. Velikost x dosahuje průměrně 2-3mm. V jednom případě byl nalezen x o velikosti 7mm. Z krystalových tvarů zcela převládá základní pyramida (111),
výjimečně se vyskytují plochy nižší pyramidy (113). Barva krystalů je v dopadajícím
světle ocelově šedá, v procházejícím světle inkoustově modrá. Plochy pyramid
jsou nevýrazně horizontálně rýhovány.

Vznik anatasu je velmi pravděpodobně vysvětlitelný muskovitizací TiO2
bohatého biotitu, který je podstatným horninotvorným minerálem okolní ruly.
Tento typ přeměny je všeobecně znám a byl mnohokrát popsán. Procesu musko-
vitizace nasvědčuje existence asi 3mm mocného světlého lemu mezi biotitickou
rulou a otevřenou plochou pukliny. Lem je tvořen křemenem, albitem, muskovitem
a hojnými modrými zrny anatasu. Chemismus byl orientačně sledován pomocí
semikvantitativní spektrální analýzy. Její výsledky nasvědčují, že se jedná o
anatas poměrně vysoce čistý.“

Tolik k odborné stránce a nakonec ještě nekrolog největšímu krystalu anatasu
z Krásněvsi. Vzorek s ním a dalšími 5ti x anatasu, jsem umístil na čestné místo v
obýváku. Netušil jsem však, že má čistotymilovná žena si v té době koupila nějakou
antistatickou štětku na prach a několikrát denně s ní v obýváku řádila. Výsledkem
tohoto šílenství bylo, že popsaný největší x už nikdy nikdo neviděl. Čest jeho památ-
ce. Bůh to mé ženě odpustil, já až o mnoho, mnoho let později.

Této lokalitě jsem dal „pracovní“ název „Břízky“ podle několika bříz rostoucích
na mezi opodál. Místo jsem hledal celých 13 let. Dle úlomků xx záhněd a živců
mi byl směr žíly jasný, ale pokaždé když jsem udělal sondu zhruba do 1,5m,
jsem nenašel nic jiného než další náznaky. Jednou až dvakrát ročně jsem se tam
chodil sondama ujišťovat jaký jsem pitomec a šutrařský nýmand. Až do roku 2000.

Zrovna jsem marodil s „plotýnkama“, byl únor a přišel Tomáš, mladý šutrařský
nadšenec, (můj tehdejší parťák dnes žijící v Norsku,) s tím že má pár dní volna,
spoustu energie a neví kde. Zavedl jsem ho na pole, ukázal kde má kopat a za pár
dní mi přinesl ukázat pěkný vzorek xx záhnědy. Ale zase jen jediný kus a to prý
z hloubky 1,8m. Až později se ukázalo proč jsem to tak dlouho hledal. Žíla byla
rozlomená, část se dostala až k povrchu a zbytek byl ukryt v hloubce.

Po mém uzdravení jsme vyrazili, dostali se do Tomovy hloubky a zase přišla
depka. Dokonce jsme se i trošku pohádali jak a kudy dál. A najednou se ta mrcha
otevřela. Bez nejmenšího varování přišla dutina, jaká se objeví třeba jen jednou
v životě. Na délku měla do 1 m, ale pořád šla do hloubky. Kolmo, bez jakéhokoli
úklonu. Obklopená blokovým živcem, s minimem krystalovaného, skoro jen
křemenná žíla. Nádherné vysoce lesklé drůzy, klasické střídaly hypoparalerní
a mezi nimi jen tak pro radost plavaly „plováky“. Postupně jsme dutinu odkrývali
z boku a byl to impozantní pohled. Záhněda kam se podíváš. Málem jsme je
nestačili nosit do auta. A druhý den to samé v bleděmodrém. Jeden šutrařský
orgazmus střídal druhý. Takhle pěkné a lesklé drůzy snad Pikárec ještě nedal.
Zajímavostí bylo, že přes veškerou svoji nádheru byl tento pegmoš mineralogicky
chudičký jak kostelní myš. Pouze xx křemene, živec nedal ani krystal.

Po dobrání dutiny jsme měsíc chodili jak pávi a nechali se obdivovat šutráckými
kamarády. Mně ale pořád šrotovalo hlavou, že živec, byť nekrystalovaný, šel dál
do hloubky. Po domluvě s majitelem jsme nasadili těžkou techniku. A ejhle.
Pár decimetrů pod původní vybranou dutinou začal živec dělat i krystaly. Že by
nová? Rychle jsme odehnali bagristu a pustili se do další dutiny. A ta zase byla!
Úplně jiná než ta první. Monokrystaly či jednoduché srůsty záhněd, některé i
na xx albitu byly velké až 46 cm a nejtěžší měla 26,5 kg. Jediná jejich slabina byla,
že neměly až tak vysoký lesk, což je na Pikárci normální. Ale spolu s xx albity
další pohádka. I přes tyhle obry byla celá dutina menší než předešlá, ale zase
mineralogicky o chloupek bohatší. Některé záhnědy a albity byly porostlé
drobnými krystaly muskovitu a ojedinělý byl nález malého x cordieritu. Můj
oblíbený turmalin bohužel chyběl.

Dodnes se na tomto „přebagrovaném“ místě objevují marné snahy šutrařů
něco vykopnout. I já jsem po pár letech „Břízky“ znovu otevřel (co kdyby náhodou),
ale ujistil jsem se že jsme opravdu nic nepřehlédli. Hlavně jsem však zmapoval
„odlomení“ části žíly, díky kterému na nás tak dlouho čekala.