Kdysi v pravěku (začátkem osmdesátých let minulého století) jsme se delší dobu věnovali výchozu čtvrté žíly v lese na legendární lokalitě v Dolních Borech. Jeden z nejlepších nálezů jsem už popsal v článku „Šutr s příběhem 1“
Jezdili jsme tam jen o víkendech, tenkrát se nedalo vzít si nějaké náhradní volno. To by nám velký komunista taky mohl napařit „příživnictví“ a to nebyla žádná sranda. Matroš byl hodně tvrdý, o nějakých sbíječkách jsme si mohli nechat jen zdát, všechno se dělalo ručně. Jen krumpáč, pořádná palička a hromada majzlíků. A tak šla práce dost pomalu.
Naštěstí v námi sledované žíle bylo několik dutin, které nás za tu tvrdou makačku odměnily. Ale většinou jen volné záhnědy, sem tam nějaký krystal korodovaného ortoklasu, muskovit jen drobný, skoryl či apatit ani omylem. Záhnědy byly dvougenerační, starší generace buď matná nebo místy s povlaky obecného křemene, mladší nárůsty byly až na výjimky světlé ale krásně lesklé a atraktivní. Největší (v předchozím článku už popsaný vzorek) měřil 35 cm a vážil 12,5 kg.
O „kořist“ jsme se dělili přímo na místě, čistili jsme až doma. Jednou na mě vlastně zbyl velký, nevzhledný, matný asi pětikilový krystal. Jen na malé části vykukovaly lesklé plochy mladé generace. Žádná pěkná špička, zkrátka takový záhnědový krypl. Přestože při umývání z něho mezi lesklými xx nové generace vykoukl dvoucentimetrový skoryl (později se ukázalo že čtyřcentimetrový), sice ukončený ale moc tomu šutru nepomohl. A to skoryly miluju.
Ani sbírkové číslo si nezasloužil. Tak se pomalu stěhoval z vitriny přes šufle až do kouta pracovny. Po 30ti letech mi kamarádka Pavla z Moravského muzea řekla, že by potřebovala pro děti jakoukoli záhnědovou surovinu a osud byl zpečetěn. Než jsem do něho třísknul kladivem řekl jsem si, že by v případě dobré rány mohl vyjít pěkný vzorek. Bylo to jen zbožné přání ale povedlo se dokonale. Vyšel z toho krasavec který má čestné místo ve sbírce a zbytek záhnědové suroviny potěšil spoustu nových potenciálních šutrařů.
Hali