S kámošem Šafikem jsme se léta domlouvali, že uděláme nějakou společnou akci v Jeseníkách. Po jeho špatné zkušenosti s nějakým blbem na Vysočině se od poloviny 90tých let věnoval hlavně Jesenickým lokalitám, které měl dobře zmapované. Každý rok na 3 týdny pravidelně okupovali kemp Bobrovník.  A každý rok jsme plánovali nějaké společné akce ale  nikdy nám to nevyšlo kvůli kolizi termínů.

Až po jeho náhlé smrti jsem se rozhodl, že na jeho počest musím udělat akci  „Po stopách Šafika“. Po návštěvě kámoše Mirka Nepejchala jsem konečně dorazil do kempu, kde už čekala Jana, Šafikova přítelkyně a má průvodkyně po lokalitách.

 První co jsem chtěl vidět byla lokalita hvězdových křemenů, které tam Kony před pár lety objevil. Ty nejlepší se dají srovnávat s legendárním Peřimovem. Druhý den ráno jsme dorazili na místo. K lokalitě to ale bylo ještě 1km pěšky,  do prudkého kopce. Po celonočním dešti a trávě dopůl pasu řekla Jana: „Tam nejdu ani za prase! To by Edíčka (jejího malého psa) zabilo“. Vysvětlila mi kde hledat a že bude na telefonu.  

Vyšplhal jsem kopec, do pasu mokrý jako bych přebrodil řeku. Naštěstí první šutr, který jsem rozklepl, hned bomba. Krásný, výrazný hvězdičky či jejich části se jen třpytily. To je pak úplně jedno, jaký je počas. Sluníčko do mě pralo vší silou, že jsem byl za chvilku suchý až na čvachtající boty ale šutry byly to, kvůli čemu jsem přijel! Za dvě hodiny jsem zjistil, že buď nepoberu šutry, nebo nářadí. To jsem nechal na místě, naplnil batoh a vydal se k autu.

 Jana se divila, jak jsem oschnul a dali jsme i s Edíkem druhý výšlap. Dovedl jsem ji na místo a Jana říká: „Ty vole, toto není to Konyho místo, to je o 200m dál!“ Tak jsem díky omylu objevil novou lokalitu, kterou jsem nazval Bělá pod Pradědem II. a ne jeden ale batoh šutrů s příběhem!