Této lokalitě jsem dal pracovní název „Břízky“, podle skupiny bříz na mezi kousek od lokality.
Přesné místo jsem hledal dlouhých 13 let. Směr žíly mi byl jasný, ale každý rok když jsem udělal sondu do asi 1,5 m, nic než další náznaky.

Až v roce 2000. Zrovna jsem marodil s „plotýnkama“, byl únor a Tomáš, můj tehdejší parťák (dnes žije v Norsku) přišel, že má pár dní volna, spoustu energie a neví kde kopnout. Ukázal jsem mu místo kde kopat, ale sám jsem s ním kvůli bolesti nemohl. Moc jsem mu nevěřil, šutrařil se mnou teprve pár let, ale večer mi donesl ukázat pěkný vzorek záhnědy z dutiny. Bohužel zase jen jediný kus a z hloubky 1,8 m. Až později se ukázalo, že žíla byla zlomena a posunuta, část se jí dostalo na povrch, a zbytek pokračoval ve skoro dvoumetrové hloubce.

Po mém uzdravení jsme celí natěšení vyrazili, ale v 1,8 m hloubce zase přišla depka. Dokonce jsme se i trochu pohádali jak a kudy dál. A najednou se otevřela. Bez nejmenšího varování přišla dutina, která se objeví třeba jen jednou za život. Na délku měla sice „jen“ asi 1,7 m ale pořád šla do hloubky. Kolmo bez jakéhokoliv úklonu. S minimem xx živce, skoro jen křemenná žíla. Krásné velké lesklé drůzy střídaly hypoparalerní nárůsty i několik zajímavých kontrastních, na bílém xx podkladu tmavé xx záhnědy. Mezi nimi jen tak pro radost ze hry plavaly „plováky“. Nestačili jsme nosit do auta.

Druhý den to samé v bleděmodrém. Jeden šutrácký orgasmus (dle Vaneka) za druhým. Takhle lesklé a pěkné drůzy snad Pikárec ještě nedal. Zajímavostí bylo, že přes veškerou svoji nádheru byl tento pegmatit mineralogicky chudičký jak kostelní myš. Pouze xx křemene, xx živce či snad dokonce turmalínu ani náhodou!

Po dobrání dutiny jsme měsíc chodili jak pávi a nechali se obdivovat šutráckými kamarády. Mě ale pořád šrotovalo hlavou, že živec, byť nekrystalovaný, šel dál do hloubky. Po domluvě s majitelem pole jsme nasadili těžkou JCB techniku. A ejhle, pár decimetrů pod vybranou dutinou začal živec dělat i krystaly. Výborná zpráva. Rychle jsme odehnali bagristu a pustili se do další dutiny. A ta byla! Úplně jiná než ta první. Monokrystaly či jednoduché srůsty záhněd, občas porostlé muskovitem a občas na xx živci. X byly velké až 46 cm, nejtěžší měl 26,5 kg. Jediná jejich nevýhoda byla, že neměly ten vysoký lesk. Spolu s velkými xx albity další pohádka. I přes tyhle obry byla celá dutina menší než ta horní, ale mineralogicky o chloupek bohatší. Některé záhnědy i albity byly porostlé drobným xx muskovitu a ojedinělý byl nález malého x cordieritu.

Dodnes se na tomto přebagrovaném místě objevují marné snahy šutrařů něco vykopnout. I já jsem asi o 7 let později, když Tom už žil v Norsku, „břízky“ znovu otevřel (co kdyby náhodou). Šel jsem dál po zbytku žíly a ujistil se tak, že jsme nic nepřehlédli, ale hlavně o „odlomení“ části žíly, díky kterému na nás tak dlouho čekala.