Kdysi v pravěku (začátkem osmdesátých let minulého století) jsme se delší dobu věnovali výchozu čtvrté žíly v lese na legendární lokalitě v Dolních Borech. Jeden z nejlepších nálezů jsem už popsal v článku „Šutr s příběhem 1“

Jezdili jsme tam jen o víkendech, tenkrát se nedalo vzít si nějaké náhradní volno. To by nám velký komunista taky mohl napařit „příživnictví“ a to nebyla žádná sranda. Matroš byl hodně tvrdý, o nějakých sbíječkách jsme si mohli nechat jen zdát, všechno se dělalo ručně. Jen krumpáč, pořádná palička a hromada majzlíků. A tak šla práce dost pomalu.

Naštěstí v námi sledované žíle bylo několik dutin, které nás za tu tvrdou makačku odměnily. Ale většinou jen volné záhnědy, sem tam nějaký krystal korodovaného ortoklasu, muskovit jen drobný, skoryl či apatit ani omylem. Záhnědy byly dvougenerační, starší generace buď matná nebo místy s povlaky obecného křemene, mladší nárůsty byly až na výjimky světlé ale krásně lesklé a atraktivní. Největší (v předchozím článku už popsaný vzorek) měřil 35 cm a vážil 12,5 kg.

O „kořist“ jsme se dělili přímo na místě, čistili jsme až doma. Jednou na mě vlastně zbyl velký, nevzhledný, matný asi pětikilový krystal. Jen na malé části vykukovaly lesklé plochy mladé generace. Žádná pěkná špička, zkrátka takový záhnědový krypl. Přestože při umývání z něho mezi lesklými xx nové generace vykoukl dvoucentimetrový skoryl (později se ukázalo že čtyřcentimetrový), sice ukončený ale moc tomu šutru nepomohl. A to skoryly miluju.

Ani sbírkové číslo si nezasloužil. Tak se pomalu stěhoval z vitriny přes šufle až do kouta pracovny. Po 30ti letech mi kamarádka Pavla z Moravského muzea řekla, že by potřebovala pro děti jakoukoli záhnědovou surovinu a osud byl zpečetěn. Než jsem do něho třísknul kladivem řekl jsem si, že by v případě dobré rány mohl vyjít pěkný vzorek. Bylo to jen zbožné přání ale povedlo se dokonale. Vyšel z toho krasavec který má čestné místo ve sbírce a zbytek záhnědové suroviny potěšil spoustu nových potenciálních šutrařů.

Hali

Nedávno jsem asi po čtyřměsíční pauze navštívil Aukro, samozřejmě oddělení minerálů. Chvíli to vždycky trvá než se člověk prokličkuje spoustou troml-srágor, Marockých, Brazilských a jiných stále stejných šutrů.

Vzorek z Aukra

Vzorek z Aukra

Vzorek z Aukra

Najednou jsem zbystřil. Dva granáty z pegmatitu ze Strážku. Sice jich mám z vlastních nálezů tolik, že při cenách za které byly nabízeny v Tišnově bych byl těžce za vodou. Ale jeden z nich evidentně granát nebyl. Po rozkliknutí mi bylo hned jasno. Krystal ortoklasu byl plný drobných x rubelitu!!! A lokalita se taky splést nedá. Několik  podobných jsem před lety na slavné  Řečici také vykopal. A nejlepší na vzorku byla cena – celých 40kč!!! Jedinou drobnou vadou byl rozměr. Necelé 3cm. Ihned jsem potvrdil „kup teď“, domluvili jsme osobní odběr, prodejce bydlí pár km od mé chalupy a o nejbližším víkendu jsem si jel pro rubelit.

Můj vlastní nález z Řečice 1986

Můj vlastní nález z Řečice 1986

Můj vlastní nález z Řečice 1986

Prodejce znám osobně, sám šutry nesbírá, podle jeho slov vždycky někde něco koupí, přihodí pár korun a na Aukru prodá. Jeho „granát“ jsem mu raději ani nevymlouval. Na šutry jak sám říkal je odborník, tak bych mu asi pokazil hezký den. Díky za takové odborníky. Cesta z chalupy a zpět mě přišla na 56kč, rubelit 40kč. Po prohlédnutí doma jsem dokonce zjistil, že polovina x na vzorku má tmavé ukončení, tedy „mouřenínské hlavy“. Toto zakončení se na Řečici vyskytlo jen zřídka a pouze u malých kystalů.

Dárek pro Radka

Dárek pro Radka – foto Radek Kummer

Ani v Moravském Muzeu, které má to nejlepší z Řečice, tyto „mouřeníny“ nemají. Tohoto drobečka si nechám ve sbírce, ale jeden vzorek „mouřenínských hlaviček“ ze svých zásob teď můžu uvolnit a brzy uvolním na tyto prodejní stránky. Další jsem věnoval svému kamarádovi, šikovnému fotografovi Radkovi, který mi z něj udělal nádhernou fotku.

Vzorek z Dolní Rožínky – 2019

Vzorek z Dolní Rožínky – 2019

Vzorek z Dolní Rožínky – 2019

Vzorek z Dolní Rožínky – 2019

Tento článek jsem měl v „šuplíku“ nějakou dobu. Mezitím byla letos 2x otevřena další lithná lokalita Dolní Rožínka. Po zahrnutí a opršení, tam našla mísní sběratelka paní Petra vzorek který unikl pozornosti. Krásný x ortoklasu s narostlými elbaity, podobnými těm Řečickým. Tento vzorek mi darovala, za což jí moc děkuji a má u mě připravený dáreček, který jí jistě udělá radost. Tyto „mouřenínské hlavičky“ se v Řečici objevily pouze u pár vzorků na odžilkách, a podle toho, co jsem se dověděl o Dolní Rožínce, je to taky ojedinělý vzorek. Tím víc si jich vážím, i když jejich krystaly nepřevyšují 3 mm.

Hali

S kámošem Šafikem jsme se léta domlouvali, že uděláme nějakou společnou akci v Jeseníkách. Po jeho špatné zkušenosti s nějakým blbem na Vysočině se od poloviny 90tých let věnoval hlavně Jesenickým lokalitám, které měl dobře zmapované. Každý rok na 3 týdny pravidelně okupovali kemp Bobrovník.  A každý rok jsme plánovali nějaké společné akce ale  nikdy nám to nevyšlo kvůli kolizi termínů.

Až po jeho náhlé smrti jsem se rozhodl, že na jeho počest musím udělat akci  „Po stopách Šafika“. Po návštěvě kámoše Mirka Nepejchala jsem konečně dorazil do kempu, kde už čekala Jana, Šafikova přítelkyně a má průvodkyně po lokalitách.

 První co jsem chtěl vidět byla lokalita hvězdových křemenů, které tam Kony před pár lety objevil. Ty nejlepší se dají srovnávat s legendárním Peřimovem. Druhý den ráno jsme dorazili na místo. K lokalitě to ale bylo ještě 1km pěšky,  do prudkého kopce. Po celonočním dešti a trávě dopůl pasu řekla Jana: „Tam nejdu ani za prase! To by Edíčka (jejího malého psa) zabilo“. Vysvětlila mi kde hledat a že bude na telefonu.  

Vyšplhal jsem kopec, do pasu mokrý jako bych přebrodil řeku. Naštěstí první šutr, který jsem rozklepl, hned bomba. Krásný, výrazný hvězdičky či jejich části se jen třpytily. To je pak úplně jedno, jaký je počas. Sluníčko do mě pralo vší silou, že jsem byl za chvilku suchý až na čvachtající boty ale šutry byly to, kvůli čemu jsem přijel! Za dvě hodiny jsem zjistil, že buď nepoberu šutry, nebo nářadí. To jsem nechal na místě, naplnil batoh a vydal se k autu.

 Jana se divila, jak jsem oschnul a dali jsme i s Edíkem druhý výšlap. Dovedl jsem ji na místo a Jana říká: „Ty vole, toto není to Konyho místo, to je o 200m dál!“ Tak jsem díky omylu objevil novou lokalitu, kterou jsem nazval Bělá pod Pradědem II. a ne jeden ale batoh šutrů s příběhem!