V roce 2007 jsme s kámošem otevřeli Pikárecký pegmatit který jsem si soukromě nazval „Rožek“.  Mocná žíla už několikrát odolala našim ručním pokusům o dobytí, já jsem tam dělal sondy v nadějném materiálu ale bez známek dutiny, Zdenál dokonce s bagrem. Živcová žíla obrovská ale bez dutin.   Virgule mi furt říkala že tam něco je, ale věř jí když neřekne hloubku. Mrcha! Pozdě na podzim Zdenál přemluvil sedláka Laďu a vyrazili jsme.

Za celý den opatrného zmáhání velké žíly bagrem, jsme narazili na jednu menší dutinu se třemi velkými a hromádkou menších záhněd. Po turmalínu ani známka. Ale žíla pořád zdaleka nekončila. Zdenál odešel něco nutného vyřídit, už se stmívalo a najednou se pod bagrem začernalo. STOP! Zařval jsem na bagristu. Byl to sice jen zvětralý rozpadený skoryl ale byla ho taková síla, že jsem si hned vzpomněl na klasický šutrařský citát: Kde je instant musí být i turmalín.

Kousek dál jsem v tom šeru uviděl jakýsi tmavý pařez. Byla už tma, tak jsem nechal inkriminovaná místa zasypat a parťákovi nesl dobrou zprávu. Ještě není konec. Jen ten pařez mi vrtal hlavou. Odkud se vzal v třímetrové hloubce? Kravina, že?

Ráno jsme začali opatrně „pařez“ obkopávat. Že to pařez nebyl, bylo jasné už předtím. Obří skoryl o průměru asi 20cm ale tak zvětralý, že se rozpadal pod rukama. Ale otevíral velkou a krásnou dutinu. Bagristu jsme poslali domů,  ať čeká na telefonu na zahrnutí, protože teď teprve začínala ta pravá šutrařina.  Opatrně jsme ručně rozebírali dutinu a nestačili jsme se divit. Krystalovaný   živec se skoro vůbec nedochoval, což je při takové mocnosti žíly neuvěřitelné. Záhněd nad 20cm bylo asi 10 a spousta menších. Většinou byly odtržené od živce a dohojené. Turmalíny byly některé narostlé na záhnědách ale většinou volné i oboustranně  ukončené. Horní část dutiny byla bohužel silně zvětralá a turmalíny odtud popraskaly nejen příčně ale i podélně.

Dalo nám měsíce práce, než jsme dohledali co patří k sobě a dali dohromady. Ale protože jsme brali i úlomky, podařil se třeba oboustranně ukončený skoryl o délce 31,5cm slepený z  11ti částí, nebo 2 podélně rostlé x spojené pouze jílem, spolu o průměru 12 cm. Ten se svou velikostí tak líbil kamarádům z Moravského Muzea v Brně, že jsem jednu polovinu letos muzeu daroval.  V dolní pasáži dutiny byly turmalíny krásné, lesklé a oboustranně ukončené, některé klasicky většinou však dohojením.

Rozebírání dutiny nám zabralo tolik času, že jsme museli přivolat jako posilu na balení moji ženu Jarku. Navíc nám koncem listopadu začalo hustě sněžit a bylo jasné, že nás nemine další den.

Třetí den jsme dobrali dutinu, přesvědčili se jestli nepokračuje a zase dali prostor k řádění bagristovi. Ještě nám našel jednu menší záhnědovou dutinku ale opět bez xx živců. Celkově tato lokalita patří určitě do TOP5 mých nálezů. Především skoryly patří k těm nejlepším co se u nás našly.

Hali

V roce 1980 jsem na burze vyměnil svůj první „klíňák“ z Hončovky.  Vůbec jsem nevěděl co to je (sbíral jsem tehdy něco přes 3 roky), ale líbil se mi. V těch letech skoro neexistovala šutrařská literatura, ale o to častěji jsme navštěvovali Moravské Muzeum, kde jsem se dověděl, že jde v podstatě o heulandit bohatý na Si. Ale v červené barvě se vyskytuje pouze na jediné lokalitě na světě – Hončově Hůrce u Příbora. Důležitá informace byla, že tento klíňák narůstá na měkkou horninu tzv. těšínit, kterou prorůstají kalcitové žilky různé síly. Kalcit se musí šetrně odleptat a výsledkem jsou pak krásné klíňáky na těšínitu.

Typický vzorek klinoptilolitu, vyleptaný z kalcitové žilky

Detail bohatého agregátu klinoptilolitu

Lokalita Hončova Hůrka byla původně lůmek na pikrit, kde se nacházely zajímavé chalcedony i acháty až do 20cm ale i pěkné baryty či stroncianity. S těmito informacemi a kámošem Šafikem jsme vyrazili na Hončovku. Po nějaké době jsme našli správné místo a pustili se do díla. Tato šutrařina byla zpočátku strašně nezáživná, protože na rozdíl od všech jiných lokalit tady nevidíš výsledek. Až při dalších návštěvách už jsme věděli, co hledáme a práce byla radostnější. Chytili jsme se kalcitové žíly a vylamovali vzorky, na kterých se po obou stranách žíly něco červenalo. Tehdy, v 80tých letech tam byly kalcitové žíly výjimečně až do 2cm, což bylo dobré, že i při komplikovanějším povrchu se daly vyleptat neporušené vzorky. Bohužel jsme i při častých návštěvách Hončovky a uchváceni klíňáky zapomínali, že lokalita dává i jiné pěkné a zajímavé šutry.

Detail kulovitého agregátu červeného klinoptilolitu s bílým ferrieritem, foto Radek Kummer

Detail kulovitého agregátu červeného klinoptilolitu s bílým ferrieritem, foto Radek Kummer

Po odpreparování přebytečného materiálu se kalcit leptá, až zůstane jen klinoptilolit na těšínitu. Leptání není žádná srandička, někdy se musí kalcit ještě odbrušovat, jindy některá místa izolovat, leptat pokud možno rovnoměrně aby vzorek byl v kyselině co nejmíň a neustále kontrolovat. I při této činnosti se dá („Vaňkovou terminologií“) zažít „šutrácký orgasmus“, když člověk vidí, jak klíňáky vylízají na světlo světa. Nebyl jsem u porodu ale asi něco podobného. Ještě neutralizovat a po vyschnutí konzervovat. Toto je nutné vzhledem k měkkosti těšínitu a delšímu času v kyselině.

Bohatý agregát klinoptilolitu

Na lokalitu jsem se v 80tých letech mnohokrát vrátil a vždycky odjížděl spokojený. V r. 2010 jsem se dověděl o nově budovaném obchvatu Příbora. Vypravil jsem se tam spolu s J. Kynickým, našli jsme mj. i klíňáky ale jejich kvalita se s Hončovkou nedala srovnat. Zpráva a fota byly uveřejněny v časop. Minerál 6/2010.

Méně běžná ukázka klinoptilolitu s dalšími zeolity

Detail pikritu s kulovitými agregáty klinoptilolitu

Klinoptilolit jako samostatný mineralogický druh je dlouhou dobu zpochybňován. Navíc konkrétně ten z Hončovky ve své publikaci „Nejzajímavější mineralogická naleziště Moravy a Slezska“,  zpochybnil i Petr Pauliš. Mnou dodané vzorky studoval RNDr F.  Caňo z Bratislavy, který se podrobně zabýval slovenským klinoptilolitem z Kozárovic a na porovnání i mými vzorky. Ten jednoznačně prokázal správnost určení. Další mnou dodané vzorky byly určovány Rakouskými odborníky ve Vídni se stejným výsledkem. S P. Paulišem jsem o tomto mluvil a on přiznal, že měl na určení pouze vzorek s  hraničními hodnotami a dalším se nevěnoval. Předchozí odborníci však jasně prokázali, že Hončova Hůrka je jedinou lokalitou na světě s výskytem červeného klinoptilolitu.

Detail klinoptilolitu s ferrieritem, foto Radek Kummer

Tento článek mi ležel pár let v šuplíku, protože jsem se dověděl že na přelomu tisíciletí se zpřísnily pravidla určování klinoptilolitu. Podle Křesiny tam jde především o přesně určený poměr draslíku a sodíku. Nechal jsem tedy udělat novou analýzu Tomášem Hofírkem, který zkoumal 4 vzorky Ramanovou spektroskopií a všechny 4 vzorky byly spolehlivě určeny jako klinoptilolit! Nyní tedy už není pochyb o tomto, světově raritním minerálu!!!

POZOR! V současnosti je lokalita Hončova hůrka součástí Geoparku Podbeskydí a byť zde není rezervace, není úplně jasné, jak současná legislativa vidí sběr minerálů. Kopání na lokalitě rozhodně nelze doporučit!

Hali